Letní kurz Manželských setkání 18. - 26. 8. 2017
z pohledu účastníků:
Jak jsme se vraceli z manželáků.
“Na dovolenou člověk jezdí ne proto aby odjel, ale proto aby se vrátil.
Je potřeba znova vidět ty stěny, nábytek a lidi, když jsme si na ně již zvykli.”
K.G. Chesterton
“Člověk se buď učí, nebo trpí. Nebo není rozuměno lingvisticky, ale matematicky.
Můžeme se tedy učit utrpením, nebo trpět když se učíme.”
(Jeden z účastníků))
Tak se přiblížily manželáky. Naše první. Trochu rozporuplně očekávány. Pokoušel jsem si sehnat nějaké informace, ale všichni tak nějak mlžili, jen řekli, uvidíš, bude to dobrý. Vím, když se zvedne mlha, je všechno dobrý, nebo aspoň lepší.
Úvodní citáty jsou jen důsledkem manželských setkání. Jeden je od mého oblíbeného autora, druhý na manželských setkáních zazněl na samotném závěru, tedy v sobotu dopoledne a byl vysvětlen samotným autorem (takhle jsem mu rozuměl).
Vraťme se však k manželským setkáním.
Jsem z generace, která byla vychovávána k boji. Neustále jsme bojovali za světový mír, vedli nás k boji k ochraně vlasti, boj o dobré výsledky ve škole, boj o splnění závazků pětiletky a plánů, boj mezi sourozenci atd.. Prostě neustálý boj. Někde v tom celém kontextu měl své místo i boj o dobrý vztah, bojovat o společné štěstí.
Tak při balení jsem se chystal na boj. K běžnému zavazadlu jsem si přibalil nálož staré munice a lehkých pěchotních zbraní v podobě výčtu zranění a podobně. Sem tam se v tomto arzenálu objevil i nějaký ten minomet na odstřelování palebných postavení druhé strany (to nemusí být jen palebné postavení životního partnera, ale třeba i nějakého lektora a jeho moudra). Z mého bojovného arzenálu pozitivně vybočovala naše společná otázka, kterou jsme si s manželkou kladli: “Kde se nám ztratila radost, kterou jsme měli dříve, těšení se na cokoliv. Je náš vztah jen omylem zamilovanosti, nebo jsme špatně bojovali o vzájemné štěstí a pohodu?”
Dobře tedy vyzbrojen a připraven na případné vyříkání si věci jsme vyrazili do Třeště. Trochu z toho třeštěla hlava, ale co už, je třeba bojovat - jak jsem uvedl výše.
Život je prostě boj.
Někde v pozadí se krčila radost, že se potkám s lidmi, které znám, a že další zajímavé lidi poznám.
V této atmosféře vše začalo.
Na první přednášce zazněl pozitivní rámec, dát všemu pozitivní rámec. Na první skupince byl úkol, 10 kladných vlastností svého partnera, žádná negativní. Pomyslel jsem si: “snad jsem tu zásobu munice a zbraní netahal jako soumar zbytečně”.
A pak už fičela témata za sebou jako láva vybuchlého vulkánu - taková klidná síla, tiše valící se terénem, pálicí zbytečnosti (Karle promiň to přirovnání, asi dost kulhá). Oceňuji moudré následování jednotlivých témat. Velmi pozitivně na mě působil doprovodný “program” - pečouni (to jsou obzvláště borci), společenský večer, volná odpoledne, bar, sýr, bohoslužby, cvičení a vše ostatní.
Jen jednou jsme vytáhli pouze jednu zbraň, a léčili jsme se z toho další dva dny, i tím jsme se učili.
Můžeme bojovat proti všemu a všem, kteří nám berou čas na budování partnerství, ale především partnerství budujeme, nebojujeme.
Občas budujeme zbytečné místnosti v domě našeho vztahu, ale to vůbec nevadí. Občas nám do tohoto domu prší, ale to taky nevadí - střecha se dá opravit, zbytečná místnost přebudovat.
Na zpáteční cestě jsme se nepohádali, jeli jsme domů, do naše vztahu, tam je domov. Tam kde budujeme společně, kde nebojujeme, kde se učíme tím, že tvoříme. A, že jsem zbytečně balil zbraně? i to je učení o budování.
Děkuji všem, PPS -kám, celé skupině, manželce, prostě všem - abych na nikoho nezapomněl.
Petr Fabián
NÁVRAT Z MANŽELSKÝCH SETKÁNÍ
Zaznělo požehnání na cestu. Začíná odjezdový „mumraj“. Převzít děti od pečovatelů, rozloučit se alespoň s některými známými, sbalit, nezapomenout vrátit klíče od pokoje. Do toho řešíme nejstaršího syna, který je smutný, že je konec a musíme jet domů. Nejmladší (roční) se zase vzteká z únavy. Ještě, že prostřední dvě děti jsou v pohodě.
Během tříhodinové cesty autem se střídáme v řízení, protože únava po závěrečné skupince, která se protáhla do ranních hodin, je značná. Doma nasuneme tašky jen do chodby, vybalovat se bude až v pondělí. Obcházíme dům, zda je vše v pořádku. Děti jsou jako pytel blech, chtějí dohnat vše, co tady týden stálo. Je těžké je přimět k pomoci při přípravě sobotní večeře, kterou začínáme slavit neděli. Ale když usedáme ke stolu vše se zklidňuje. Rituál děláme teprve po čtvrté, přesto už „je náš“. Užíváme si vzájemného společenství, povídáme o prožitém týdnu, děkujeme Bohu. Je toho tolik, za co jsme vděční. Čtení nedělních textů ale necháme až na ráno. Při ukládání dětí oba usínáme. Muž se probere dřív, zavře kachny, uklidí v kuchyni to nejnutnější (milá pozornost pro manželku). Na společný večer, kdy bychom ještě uzavřely prožitý týden, už ale nemáme sílu. Naštěstí máme ještě pár dní dovolené, abychom se stihli „srovnat“ s návratem do běžného provozu.
Ráno jedeme na mši do Letohradu na Orlici, abychom lépe překlenuli tu změnu. Tamější farář Václav Vacek slouží také na manželských setkáních. Po poslední písni se k nám přitočí kamarád, představuje nám svoji partnerku. Ta hned při podání ruky říká: „ Je na vás krásný pohled. Dívám se na vás celou mši“. A kamarád se přidává: „Vypadáte moc spokojeně“. Pak potkáváme švagra se ženou. Zvou nás, jestli s nimi nechceme jít na oběd. Samozřejmě vyprávíme o „manželácích“. Jsme toho plní. Švagrová pak prohodí: „Oba úplně záříte!“. V tu chvíli si uvědomujeme, že přes naši subjektivní únavu, nás okolí vnímá jinak. Možná se něco zevnitř projevuje navenek.
Manželská setkání jsou blízkost ve dvou, ve skupině lidí, s Bohem, práce na sobě, také slzy různého druhu, smíření, Boží uzdravení, velká otevřenost, tolerance, profesionalita, spousta práce organizační, ale taky humor, umění, pohyb a trocha rozmazlování. Snad právě zde jsme zažívali Boží království tak nějak blíž. Těžko to vyjádřit pouze slovy. Alespoň, že je to na nás tedy vidět. Kéž to dokážeme nést dál.
Tomáš a Lenka Suchomelovi