Celostátní seminář pro muže, 28. - 31. května 2015

Raději jsem nechal týden uležet své prožitky z víkendu s pracovním názvem Chlap v křesťanské rodině, jenž pro nás připravil Václav Vacek, a který se uskutečnil 28. – 31. 5. 2015. V Křižanově.

Zde jsou:

Muž, jehož jméno přejdeme mlčením, mi před odjezdem říkal: „Nevím, nevím, chlapi a péct chleba? Od nepaměti to byla činnost pro ženy“.

Před odjezdem se mě manželka zeptala, zda se do Křižanova těším. Já jsem ji odpověděl, že jsem spíše než natěšený zvědavý. Zvědavý, co tam bude za lidi, co bude obsahovat program, nebude-li tam zima, nebudou-li tam zeleninové polévky, plesnivé matračky a další prkotiny.

Na místo setkání jsem se přepravil vlakem a následně došel po silnici a polní cestě. Areál pamatující možná i pionýrské tábory na mě působil mírně depresivním dojmem, ale krásné počasí vše zachránilo. K večeru se prach na polní cestě jen vířil, neboť přijížděla auta vezoucí na setkání bez mála 130 mužů.

Program obsahoval jak přednášky, tak povídání ve skupinkách, čas na rekreaci, povídání, odpočinek, jídlo i pití, dokonce i židovské tance apod. Přednášky vedl muž (kněz) a hlavně člověk jménem Václav Vacek. Tento postavou drobnější pán, jehož věk se blíží k číslu 70, na mě velmi silně zapůsobil svým zápalem pro věc a jiskrou v očích. Tématem přednášek byly rituály, které praktikovaly a praktikují Židé. Václav popisoval onu nádheru umění slavit, předávat rituály (například dobrořečení ženy statečné, žehnání dětí, dobrořečení nad chlebem atd.) a vysvětlovat je. Neboť jak pěkně vystihl, rituál bez vysvětlení se stává šifrou. Plodných myšlenek bylo řečeno hodně.

Jednou větou řečeno: „Václav to do nás valil v míře natřesené a nejednalo se o žádné zbytečné plýtvání slov“ (říkal, že musí, že má přetlak). Abych pravdu řekl: ono valení mi vůbec nevadilo, ba naopak jsem čekal na další a další. 

Též pro mě bylo velice plodné být ve skupince dalších mužů, se kterými jsme se mohli sdílet o tom, co a jak prožíváme v rodinách. I na ono pečení chleba došlo, i když to nebyla vyloženě chlapská práce, mělo to něco do sebe. Pro mě to znamenalo mít společnou manuální činnost a zážitek. Upřímně můžu říci, že poté co jsme spolu vytahovali chléb z popele, lámali a jedli jsme jej, cítil jsem sounáležitost oné skupinky (kapánek jsem totiž bojoval s tím, že velká část chlapů se již mezi sebou zná léta a mají tudíž již společné zážitky, způsob komunikace atd.).

Viděl jsem, zažil jsem, přežil jsem a i jsem se obohatil. Tak teď už je na čase, abych to co jsem zde nabyl, začal též uvádět do rodinného života. Jak řekl muž, jehož jméno přejdeme mlčením „ pečení chleba je činnost ženy“. Jak se peče chléb, ukážu ženě a dětem a pak již jim to přenechám a já se můžu (a chci) začít věnovat rodinným rituálům. Konec slov, teď je na řadě ta těžší, ale ne neuskutečnitelná část: a to je žití (slavení s rituály).

Karel Plechl